Zdravá firma i v čase krize
Voláme s.o.s.
Je pondělí večer. Jsem na pokraji zhroucení, ve skladu je připravena tak jedna třetina toho všeho a vidím, kolik nám toho ještě chybí nachystat. Kačka to samozřejmě vidí taky, ale narozdíl ode mne dokáže zůstat v nadhledu. Je jí jasné, že ve čtyřech totálně unavených lidech není v lidských silách ovoce nachystat. A že je třeba hledat jiné varianty. A říct si o pomoc.
Katčina slova ke mne dotekla, až když s holkama odešla. Vím, že měla pravdu. Vím, že když se totálně odstřelíme všechny, ničemu to nepomůže. Co já sama ve skladu asi tak zmůžu? To nezvládnu, ani kdybych to vážila do rána. Chodím kolem ovoce a rozhlížím se jak Travolta ve slavném gifu.
Sakra, měla jsem s nima jít. Co teď? Začnu alespoň rozvažovat rozinky, abych se trochu uklidnila a byla vůbec schopná se odvézt domů. Najednou volá kamárádka Anička Černá: “Podívej se do zprávy, máš tam kontakt na pomocníka, zítra jede s tebou.”
Cože? Jak se tohle stalo??? Stále jsem v panice a šoku a tak moje myšlení není nejrychlejší. Píšu Kačce, že mám brigádníka. To ona už samozřejmě ví, protože po cestě domů obepsala kamarády a skrz naši výbornou společnou kámošku se nám podařilo do půl hodiny sehnat Richarda. A tak je 9 hodin večer a já jsem s Richardem domluvená, že ráno tedy pojedeme do skladu spolu.
Jedu domů, po tvářích mi tečou slzy a říkám si, to je fakt průšvih, to nemáme šanci stihnout nachystat, když jsou rozvozový auta domluvený na ráno a dopoledne. Přijedu domů, kde čeká partner a spící děti, udělá mi čaj a žene mě do postele. Podívám se na mobil a tam čeká zpráva od Kačky: ”S Míšou už sháníme pomocníky, někoho už máme (aha, proto ten Richard). Napiš ještě SOS na facebook do skupiny Výdejny chutí, že potřebujeme ještě další pomoc.“
Je 10 hodin večer. Jsem ve stavu, kdy jedna část říká: To je nesmysl, kdo se rozhodne takhle večer, že bude ráno v 7 někde u skladu za Prahou mezi poli? Ale už jedu na autopilota a tak výzvu pošlu. Ono to nějak dopadne. A hádejte co?
Sedm statečných
Ráno u skladu najdu 7 statečných, kteří přijeli s tím, že nás v tom nenechají. Opět brečím, tentokrát dojetím. A pak ještě mnohokrát dopoledne, protože jsem vyčerpaná fyzicky i psychicky. Stále mi ještě ani nedochází, že bez Kačky, Míši, Evky a Milana by to už celé bylo sesypané stejně tak, jako jsem se sesypala já z toho monstra, které mne zachvátilo. Pokud jste viděli film V hlavě 2, tak si jistě vzpomenete na oranžovou Úzkost, která se drží řídícího panelu jak přibitá elektrickým proudem a nedokáže se sama pustit.
Kačka naštěstí stále vše pevně drží v rukou, i když taky už mele z posledního. Ale je tak duchapřítomná a vnímavá, že mi ještě večer sepíše plán, podle kterého jedeme a zdůrazní: ”Vím, v jakým jsi stavu. Stačí, když budeš postupovat krok po kroku, věř mi a opravdu se toho drž.”
A tak jedu podle nově vytvořeného plánu, opravdu následuju krok za krokem a odškrtávám si, co už je hotové. A nemožné se stalo skutečností - opravdu se nám povedlo vše nachystat tak, že zvládneme vše rozvozit a dopravit na výdejní místa!!
Po 14. hodině končím ve skladu a vracím se do Prahy, abych se nachystala na výdej na Praze 7 v Café Lajka. Melu z posledního. Domů přijíždím ve 3, okamžitě si lehám a dávám si půl hodiny ozdravného spánku. V půl se probudím, dám si své první kafe! Za 10 minut čtyři přiběhnu do Lajky. Janek už mě vítá se slovy: “No kde jsi? Dneska jdeš opravdu na poslední chvíli.” Ještě že bydlím hned ve vedlejším domě. V 16h začínají chodit lidi pro svoje ovoce, nasazuju úsměv a začíná čas dobíjení. Naštěstí tu nejsem sama. Přišla Lucka, naše pomocnice, která je s námi už 5 let a na moji zprávu v 10 večer: “Prosím, můžeš zítra přijít na výdej mi pomoc?” Napsala: “Přijdu.”
Mezi vydáváním bedýnek jí líčím celý příběh, co se stalo a že jsem například svoje malé holky viděla naposledy v pondělí ráno. V tu chvíli se ozve: ”Mamiiii!” Otočím se a ve vratech se ke mne žene Meda s Emou, aby mě pozdravily po cestě ze školy a školky. Dáme si všichni pusu a zase odcupitají s taťkou domů. Slíbím jim, že na večeři už určitě doma budu.
Celý výdej skončil lehce před sedmou večer. Jsem úplně vyždímaná. Děkuji všem, co mne na výdeji dobíjeli. Velká část zákazníků nás pohladila slovem, že jsou rádi, že se vše povedlo. Kamarádi, kteří si objednali, tak pohladili nejen slovem, ale i objetím.
Žádné naštvání z toho, že do poslední chvíle nevěděli, kdy ovoce přijede. I když vím, kolik komplikací jsme způsobili tím, že jsme do poslední chvíle nevěděli, kdy to opravdu přijede a zda-li vůbec budeme mít co předat.
Zdravé vztahy uvnitř i ven
Dnes sleduji na sítích fotky mixovaných bedýnek od spokojených zákazníků a říkám si: Je tohle opravdu to, co jsem chtěla, když jsem si před 5 lety přivezla první pomeranče? Takhle jsem to určitě nechtěla. Co jsem opravdu chtěla, když jsem zakládala Výdejnu chutí? Chtěla jsem a stále chci podporovat ty, kteří umějí vypěstovat nejen zdravé jídlo, ale tvořit zdravou krajinu i zdravé vztahy a spojit je s námi zákazníky.
To ale nezvládnu, pokud vyčerpám sebe i celý tým kolem mne.
A tak ještě některé věci v “naší ozdravovně” musíme lépe ošetřit. Například tu logistiku z Řecka do Čech, která je stále nejslabším článkem. Je to pro mne svět, kde nefungují žádná pravidla zdravé spolupráce. Naštěstí už existují i výjimky - náš pražský dopravce lehce napravuje můj dojem z logistiky. Od samého začátku spolupracujeme s autodopravou Vondrák - auto s.r.o. a ti jsou ukázkou toho, že i jim záleží na dlouhodobé spolupráci a dobrých vztazích. Vždy nám vyjdou vstříc a hledají společně s námi nejlepší řešení. Když jsem dnes ráno našla e-mail od pana Holečka, se kterým vše řešíme, opět se mi chtělo plakat dojetím: “Posílám cenu bez dph za včerejší 3 místa dle ceníku co jsme měli když auto startovalo od nás z provozovny. Cenu za cestu a Řitku účtovat nebudu, už tak jste měli starostí nad hlavu.”
Zhluboka dýchám a říkám si, těch slz kolem tohodle výdeje už bylo dost, dýchej a jdi se projít. Vše vlastně dobře dopadlo a opět nás to mnohé naučilo. Jsem vděčná, kolik skvělých lidí se zapojilo, aby se veškeré ovoce dostalo až k vám. Poděkování patří nejen Autodopravě Vondrák, ale i všem ve Scuku. Všem lidem kolem Výdejny chutí od jádrového týmu, přes koordinátory až po vás, naše věrné zákazníky, kteří jste nás v tom nenechali a přizpůsobili jste se těmhle podmínkám. Všem pomocníkům, kteří neváhali změnit své plány a v úterý ráno přijeli, aby nás v tom nenechali. A speciální poděkování patří Kateřině Halaštové, která držela pevně kormidlo od začátku do konce a stojí na stráži a neúprosně hlídá naše hodnoty. Jednou z nich je, že s energií zacházíme s respektem. Ups, musela jsem se chytnout za nos. Firma je odrazem svého zakladatele a pokud chci tvořit prostor, ve kterém je radost žít, tak tohle určitě není ta cesta.
